Jesteśmy społecznością, która kocha książki

Od Witolda Szabłowského jsem četl už knihu „Vrah z města meruněk“, která je sbírkou reportáží z Turecka a život atentátníka Aliho Agci (to je jen co postřelil papeže Jana Pavla II) a už tehdy se mi moc líbil způsob jeho psaní.
— Knihu Jak nakrmit diktátora psal přímo pro známé nakladatelství Penguin Random House. A musím říci, že jeho nápad, přiblížit osobnosti krvavých diktátorů přes vyprávění jeho osobních kuchařů je zajímavý nápad a kupodivu funguje. Ač většina kuchařů díky tomu, že byla svým šéfům hodně blízko viděla i jeho příjemnou tvář, tak i u těch nejoddanějších po nějaké době začly probleskovat temnější tóny povahy každého z diktátorů.
— Nakonec se do výběru autora dostali kuchaři Idi Amina, Pol Pota, Fidela Castra, Edvera Hodži (albánský diktátor) a Saddáma Husajna. V úvodu knihy ještě autor vzpomíná na své vlastní kuchařské začátky v jedné londýnské restauraci. Dvě snad nejmrazivější příhody z této knihy jsou jednak vyprávění, jak si Saddám začal s manželkou jednoho ze svých podřízených a následně nepohodlné manžela „uklidil“ na frontu. Druhé je líčení toho, jak kuchař Edvera Hodži musel jídelníček korigovat se spoustou lékařů a vědců, protože diktátor měl velké zdravotní problémy s cukrem a bylo nutné udržet velmi nízký příjem cukru.
— Kniha byla napsaná velice čtivě. Nutné odbočky do historie zemí, v kterých daní diktátoři působili byly jen velmi malé a nejvíce prostoru byl věnován samotnému vyprávění těch kuchařů a kuchařek. Většinou se jednalo o velmi prosté lidi, kteří měli velký talent na vaření a díky tomu se dostali do pozice, kam by se normálně nikdy nedostali. Čte se to opravdu skvěle. Pokud vám nedělá problémy čtení v angličtině, tak vám určitě mohu doporučit tuto knihu v anglickém překladu.

Od Witolda Szabłowského jsem četl už knihu „Vrah z města meruněk“, která je sbírkou reportáží z Turecka a život atentátníka Aliho Agci (to je jen co postřelil papeže Jana Pavla II) a už tehdy se mi moc líbil způsob jeho psaní.
— Knihu Jak nakrmit diktátora psal přímo pro známé nakladatelství Penguin Random House. A musím říci, že jeho nápad, přiblížit osobnosti krvavých...

Jelikož reportážní literatura a zejména ta polská je žánr, který čtu úplně nejčastěji, tak jsem nemohl nepoznat jméno Kapuściński. Když jsem si přečetl jeho Impérium, tak jsem si ho hodně oblíbil. Ale v ČR ho málokdo vnímá jako velké a světové jméno. A přitom je to možná nejznámější a nejvydávanější spisovatel z oblasti zemí bývalého východního bloku, kteří psali po druhé světové válce.
— Domosławski je přítel a jeden z žáků Kapuścińského a přesto se odhodlal v knize zmínit i negativní kontroverzní stránky svého vzoru a učitele. Díky tomu sklidila kniha velkou kritiku. V Polsku má RK podobné postavení jako Karel Gott v ČR. Podobně jako zejména po jeho skonu byl každý, kdo se i jen zmínil třeba o Antichartě, byl davem jeho nekritických adorantů téměř ukřižován.
— Autor poctivě mapuje život RK od jeho dětství na nejvýchodnější výspě Polska až po jeho poslední dny. Je pravda, že jako cizinec jsem se trošku občas ztrácel v líčení různých bojů a půtek v rámci polských komunistů. Když jsem se dozvěděl, že na první reportážní cestu mimo východní blok vyrazil téměř bez znalosti nejen místního jazyka ale dokonce bez znalosti angličtiny a místních reálií.
— Na životě RK je trošku vidět i tragedie Východní Evropy v minulém století. Zažil i napadení Polska Rudou armádou a jeho otec se vyhnul odvlečení do gulagu či kulce jen o pár hodin a podařilo se mu s celou rodinou utéct do nacisty okupované části Polska. Pak je trošku smutné, že s po válce nadšeně a dobrovolně velice angažoval v komunistické straně. Vydržel v ní opravdu dlouho.
— Celý svůj život a to i po pádu komunismu byl RK velmi nalevo a fascinovali ho všechny druhy levicových teroristů a často i diktátorů. Chápu, že musel aby mohl cestovat dělat spousty kompromisů, překvapilo mne, že na něho vyplavalo, že mu neděl takový problém si něco přibarvit nebo dokonce úplně vymyslet. I jeho osobnost byla hodně komplikovaná a to včetně vztahu k ženám.
— Ale přes spoustu těch chyb a pomýlení je to nezpochybnitelně velký reportér a jeho knihy jsou výborné. Každopádně pokud jste přečetli alespoň pár reportážních knih a nemusely to být ani od RK, pak si tuto knihu přečtěte. Pro fanoušky RK a polské reportáže je to povinnost. A já si určitě ještě přečtu minimálně Šáhišáha.

Jelikož reportážní literatura a zejména ta polská je žánr, který čtu úplně nejčastěji, tak jsem nemohl nepoznat jméno Kapuściński. Když jsem si přečetl jeho Impérium, tak jsem si ho hodně oblíbil. Ale v ČR ho málokdo vnímá jako velké a světové jméno. A přitom je to možná nejznámější a nejvydávanější spisovatel z oblasti zemí bývalého východního bloku, kteří psali po druhé...

Namiestnik je pokračováním román Adept a součástí (zatím) trilogie Materia Prima. V knihomolských sociálních sítích má Namiestnik ještě lepší hodnocení než úvodní díl série jménem Adept. Většina postav, které najdete v Adeptovi se objevuje i v pokračování této knihy. jen geopolitická situace se dost změnila. Namiestnik se již odehrává během první světové války a na začátku knihy je Varšava okupována německým vojskem.
— Hlavní hrdina knihy se díky zákulisním hrám mezi carským Ruskem a císařským Německem dostává na dvůr ruského cara aby zde léčil nástupce trůnu. Nakonec musí nástupce trůnu chránit nejen před zdravotními komplikacemi ale i před spiklenci a atentátníky.
— Druhá významná postava této série ruský důstojník Alexander Samarin se stává velitelem speciálních sil ruské armády, která využívá jedince obdařené magickými schopnostmi. Přes složité události a boje se pak oba tito muži setkávají na konci knihy, kdy Němci opustí Varšavu, Rusové se neúspěšně pokusí Varšavu dobýt a Poláci zde vycítí šanci získat nezávislost alespoň pro Varšavu a okolí.
— Namiestnik plynule navazuje na skvělý styl, který jsme měli již v Adeptovi jen tu máme ještě více akce, více zákulisních bojů a vše se děje v mnohem globálnějším měřítku. A mohu potvrdit, že hodnocení na Goodreads a spol opravdu odpovídá realitě a Adam Przechrzta poměrně vysoko položenou laťku, z Adepta ještě posunul o znatelný kus výše. Doufám, že si i závěrečný díl udrží tento vysokou úroveň. Každopádně mohu i tento díl trilogie s klidným doporučit čtenářům.

Namiestnik je pokračováním román Adept a součástí (zatím) trilogie Materia Prima. V knihomolských sociálních sítích má Namiestnik ještě lepší hodnocení než úvodní díl série jménem Adept. Většina postav, které najdete v Adeptovi se objevuje i v pokračování této knihy. jen geopolitická situace se dost změnila. Namiestnik se již odehrává během první světové války a na začátku...

Musím říct hned na začátek a na rovinu, že jsem Ready Player One nečetl a ani neviděl film. A přiznám se, že jsem se do čtení knihy pustil proto, že jsem si ji spletl s Artemis, což je druhá kniha Andyho Weirda, který napsal geniálního Marťana. Ale po pár stránkách mne došlo, že to bude něco jiného, když tam namísto ženské vystupuje kluk. : )
— Jo, bylo to hodně předvídatelné, jo – bylo to jedno klišé za druhým ale to nevadí. Pokud k tomu přistoupíte tak, že si dáte nenáročnou oddychovku a nebudete nic řešit, pak vám ta předvídatelnost a klišé nebudou vadit. Prostě se jen necháte unášet příběhem a vychutnáváte si narážky na popkulturní fenomény.
— Armada je taková obyčejná kniha od true pařana pro hardcore pařany a pařanky. Nic víc ale ani nic míň. Přes všechny výše vyjmenované chyby je to kniha, kterou přečtete během pár dní, kdy se budete dobře bavit a užívat si všechna ta mrknutí okna a camea, které vám autor servíruje od dvě stránky. Prostě kniha u které můžete příjemně vypnout mozek a nechat se unášet napínavým příběhem. Ale na rozdíl od Poslední aristokratky nemáte při četbě takový ten nepříjemný pocit, že vás spisovatel považuje za blbce. A nebo jen jsem k Ernestovi shovívavější, protože si jednak pamatuji osmdesátky a druhak jsem také hrál různé gamesky. Prostě vymlácený entery a tak.
— Děj knihy je triviální a tak jen v kostce. Hlavní hrdina je mladý pařan Zack Lightman, který je velmi dobrý hráč on-line hry Armada, která je o invazi mimozemšťanů na Zemi. Ke svému překvapení se Zack zanedlouho dozví, že ta jeho oblíbená gamesa je podle skutečných událostí a je zverbován do tajné armády, která má bránit naši planetu. Emzáci mají mnohonásobnou převahu a vše vypadá hodně beznadějně a tak dál, bla bla bla. Nechci tu převyprávět děj.
— Pokud se vám líbila předchozí kniha Ernesta Clinea rozhodně jděte i do Armady, pokud jste RPO nečetli ale máte kladný vztah k počítačovým hrám, jděte do toho taky, pokud máte chuť na jednoduchou knihu na odreagování, tak vám asi také mohu Armadu doporučit a jedině pokud chcete náročnější literaturu, tak se poohlédněte po něčem jiném a Armadu si nechte na chvíli, kdy si budete chtít od závažných témat a hlubokých příběhů odpočinout u literární obdoby Smrtonosné pasti.

Musím říct hned na začátek a na rovinu, že jsem Ready Player One nečetl a ani neviděl film. A přiznám se, že jsem se do čtení knihy pustil proto, že jsem si ji spletl s Artemis, což je druhá kniha Andyho Weirda, který napsal geniálního Marťana. Ale po pár stránkách mne došlo, že to bude něco jiného, když tam namísto ženské vystupuje kluk. : )
— Jo, bylo to hodně...

Tato kniha má podtitul „Podróż przez Hiszpanię u progu wojny domowej“ neboli česky „Cesta přes Španělsko na prahu občanské války“. Popravdě nezkoumal jsem, kdy přesně podle historiků začala Španělská občanská válka ale v této knize během návštěvy našich svou hrdinů už probíhá dost různých přestřelek mezi komunisty a různými španělskými pořádkovými silami a každou chvíli je někde vyhlášen výjimečný stav a zavírají se hranice mezi Španělskem a Portugalskem.
— Ale možná bych měl začít alespoň trochu od začátku. Takže autor této reportáže a jeho švagr ze sicilskými kořeny (který je komunista) se rozhodnou navštívit rodinný hrob v Seville. Tuto téměř pouť jim sponzoruje autorův strýc a otec toho Sicilana. Už téměř druhý den po vstupu na španělské území se politická situace začíná rapidně horšit. V jednu dobu dokonce musí udělat velkou okliku přes sousední Portugalsko aby se někam dál dostali. A zpět z Portugalska do Španělska musí překročit hranici ilegálně protože Španělé hranici v důsledku politické situace hranici zavřou.
— Kniha obsahuje nejen parádní líčení nezkrotné španělské přírody ale i autentické obrazy ze španělského venkova i měst. Jo a ještě jsou tam další postřehy ze sousedního Portugalska. každopádně mne dost překvapilo, jak chudé a zaostalé byly v té době některé oblasti Španělska a Portugalska. Naši hrdinové navštívili oblasti, kde lidé žili v jeskyních a dokonce tyto jeskyně normálně pronajímali, prodávali a kupovali jako každou jinou nemovitost. Je zde zmínka i o upálení „čarodějnice“ ale šlo o takovou emo sebevraždu ženy, která už neviděla žádnou budoucnost a tak se rozhodla odejít „ve velkém stylu“.
— Je zde i popis koridy, různých přestřelek a třeba hodně divoké cesty vlakem. Vtipné je, že když konečně dorazí do Sevilly, tak zjistí, že díky tomu, že již před rokem přestali platit za pronájem hrobu,tak správce hřbitova v sevillském chrámu jejich hrob zlikviduje. Společně z mnoha dalšími, které nikdo neplatil. Chvilku po tomto fiasku se vypraví zpět do Anglie, protože je už jen otázkou času, kdy Franko každým okamžikem má vstoupit na španělskou půdu a všichni očekávají, že se občanská válka rozjede s plnou parádou. Autorův švagr se hned po vypuknutí občanské války naplno vrací zpět do Španělska a účastní se bojů jako saniťák na straně komunistů. Celou válku sice přežije ale s dost podlomeným zdravím a umírá brzy po jejím skončení.
— Každopádně mohu knihu s klidným srdcem doporučit a překvapilo mne, že kniha se čte stejně lehce jako by byla napsaná před rokem nějakým mladým nadějným spisovatelem. Pokud máte rádi žánr reportáže, neváhejte ani chvilku.

Tato kniha má podtitul „Podróż przez Hiszpanię u progu wojny domowej“ neboli česky „Cesta přes Španělsko na prahu občanské války“. Popravdě nezkoumal jsem, kdy přesně podle historiků začala Španělská občanská válka ale v této knize během návštěvy našich svou hrdinů už probíhá dost různých přestřelek mezi komunisty a různými španělskými pořádkovými silami a každou chvíli...

K této knize jsem se dostal úplně náhodou a nakonec jsem rád, že jsem se do tohoto experimentu pustil. Kdybych použil zkratku pro fandy polské sci-fi, tak série Materia Prima (tato kniha je prvním dílem této série) je svět knižní série S.T.A.L.K.E.R. posunutý z Běloruska do Polska (okupované Ruskou říší) a v čase do doby na počátku dvacátého století. I zde jsou příšery, ale nestvořila je radiace ale buď mágové nebo se do našeho světa dostali z jiné dimenze.
— Podobně jako ve stalkerovským knihách, se tu často celkem vtipně řeší vztahy mezi Poláky a Rusy a také zpodobnění magie v této knize je celkem hodně „realistické“ a má nějakou vnitřní logiku. Podobná je zde i docela temná atmosféra a celkem slušná akce. Také se zde často používají kousky originálních ruských slovíček a hlášek.
— Takže o čem je Adept? Kniha se odehrává na začátku dvacátého století v Varšavě. V ní a také v Petrohradě a Moskvě se nacházejí takzvané enklávy, což jsou území, ve kterých se objevují nebezpečné příšery z jiné dimenze. Hlavní hrdina Olaf Rudnicki během jednoho návratu z tohoto území pomůže ruským vojákům mířícím do Varšavy ubránit se útoku nebezpečného démona. Spřátelí se s velitelem těchto vojáků ruským šlechticem Alexandrem Samarinem. Olaf je alchymista a praktikuje i sparygickou medicínu a shodou různých náhod se zamotá i do politiky. A zjistí, že na pozadí šachů světových mocností probíhá ještě boj mezi různými frakcemi bytostí z jiné dimenze a pokud vyhrají ti špatní, bude to konec i našeho světa.
— Kniha má poměrně svižné tempo vyprávění, slušnou porci černého humoru, výtečnou atmosféru a dostatek akce. Svět Prima materie je povedeným mixem originálního alternativního světa s reálnými historickými postavami a událostmi. Adam Przechrzta mne hodně příjemně překvapil a už čtu další dál této série, který má na Goodreads nebo LC ještě lepší hodnocení než Adept. Jo a kromě povedené obálky, je v knize i dost neméně zdařilých černobílých ilustrací.

K této knize jsem se dostal úplně náhodou a nakonec jsem rád, že jsem se do tohoto experimentu pustil. Kdybych použil zkratku pro fandy polské sci-fi, tak série Materia Prima (tato kniha je prvním dílem této série) je svět knižní série S.T.A.L.K.E.R. posunutý z Běloruska do Polska (okupované Ruskou říší) a v čase do doby na počátku dvacátého století. I zde jsou příšery,...

S Glukhovským mám komplikovaný vztah. Metro jsem četl a nejprve jsem ho považoval za neskutečně přeceňovanou knihu, později jsem ho vzal trochu na milost ale stejně jsem se žádným velkým fanouškem autora nestal. Když vydal svůj první zcela realistický román Tekst, tak jsem si ho chvíli po vydání pořídil a přečetl a podstatně změnil svůj pohled na Dmitryho. Doufám, že u svého příklonu k realismu zůstane. Sluší mu více a postapo knih máme dostatek a i ze světa, který stvořil jich je (v polštině) obrovské množství. Kniha Soumrak je takovým zajímavým přechodem od sci-fi a fantasy výmyslů k realističtější tvorbě s výrazným úkrokem do historie.
— Hlavním hrdinou knihy je samotářský překladatel, kterého finanční tíseň donutí vzít překlad staré španělské knihy z doby upevňování španělské moci v Latinské Americe. našeho hrdinu děj překládané knihy naprosto pohltí a brzy zjistí, že s kolem knihy dějí podivné věci a vše je obestřeno spoustou tajemství a ne moc hezkých osudů. S každou překládanou kapitolou (náš hrdina dostává knihu jen po kapitolách) je děj překládané knihy temnější a napínavější a také události v reálném životě našeho hrdiny jsou stále přízračnější, tajemnější, bizarnější a fatálnější. Svět krvavých Mayů pozvolna prosakuje do reality současné Moskvy.
— Aha, měl jsem se asi zmínit, že ta překládaná kniha je deníkem španělského kněze, který je jedním z členů výpravy pátrající po vzácných knihách starověkých Mayů. Převyprávění příběhu španělského conquistadora je takovou knihou v knize a tato druhá rovina příběhu, která se odehrává zhruba půl tisíciletí dříve než hlavní linie vyprávění se proplétá celým dějem od počátku do konce.
— Mayská část vyprávění se mi asi líbila o něco více než ta ze současnosti. Jen si je třeba zvyknout, že téměř každá věta v této dějové lince začíná slůvkem že. Má to navozovat dojem autentického, starého vyprávění. A v rámci této dějoví linky se čtenáři dostane slušná porce zajímavostí a faktů o této indiánské civilizaci. Tato část je napínavější a má svižnější spád.
— Soumrak je na pomyslné přímce mezi Metrem a Tekstem někde ve dvou třetinách. Ve dvou třetinách a něco. Kniha se čte velice dobře a autor si sem tam i kriticky rýpne do různých ruských nešvarů jako je nezdravý kult takzvané vlastenecké války a farizejský přístup k válečným veteránům. A jelikož Tekst ještě nebyl do češtiny přeložen a ani jsem nezaznamenal, že bude, tak si dejte Soumrak jako takový předkrm, před tím, než vyjde Glukhovskému nějaká další kniha.

S Glukhovským mám komplikovaný vztah. Metro jsem četl a nejprve jsem ho považoval za neskutečně přeceňovanou knihu, později jsem ho vzal trochu na milost ale stejně jsem se žádným velkým fanouškem autora nestal. Když vydal svůj první zcela realistický román Tekst, tak jsem si ho chvíli po vydání pořídil a přečetl a podstatně změnil svůj pohled na Dmitryho. Doufám, že u...

Autor knihy je přední polský odborník na terorismus ale tato kniha není odborná ale spíše populárně naučná a určená široké veřejnosti.
— V knize se hodně píše o terorismu spojeném s ISIS ale dost prostoru je věnováno i IRA nebo německému a italskému levicovému terorismu. Autor se zamýšlí nejen nad příčinami, fungováním a dynamikou různých teroristických organizací a způsobů, jak s nimi bojovat ale předkládá různé drobné příhody a postřehy z běžného života teroristů. něco podobného jako jsou „veselé příhody z natáčení“ u vyprávění herců a jiných bavičů. Mne například pobavilo to, že když se baskitští teroristé/separatisté z organizace ETA jezdili za kolegy z IRA sbírat zkušenosti o důstojném „odchodu ze scény“, tak se stávalo, že se Baskové zamilovávali do irských dívek a žen a naopak. A tak se stalo, že když autor knihy vyrazil dělat rozhovor z bývalým členem IRA, tak se irský taxikář učil baskitsky. :)‘
— I když se hodně dlouho zajímám jak o politiku, tak o terorismus samotný, tak jsem v knize našel spoustu faktů, o kterých jsem neměl žádné tušení. Například o bojích mezi různými frakcemi IRA.
— Autorovi se podařilo šikovně a citlivě udržet rovnováhu mezi chrlením spousty jmen teroristických vůdců, různých frakcí & organizací a vyprávěním různých drobných příběhů a vlastních dojmů z rozhovorů s různými zajímavými lidmi z obou stran barikády. Díky tomu vyprávění nesklouzává do nudného stereotypu a čte se příjemně.
— Nejlepší z celé knihy je kapitola věnovaná občanské válce na východě Ukrajiny ale i celkově si kniha drží slušný nadprůměr a obecně se šikovně trefila do mezery mezi vyloženě odbornými knihami a knihami vyloženě klouzajícími po povrchu.

Autor knihy je přední polský odborník na terorismus ale tato kniha není odborná ale spíše populárně naučná a určená široké veřejnosti.
— V knize se hodně píše o terorismu spojeném s ISIS ale dost prostoru je věnováno i IRA nebo německému a italskému levicovému terorismu. Autor se zamýšlí nejen nad příčinami, fungováním a dynamikou různých teroristických organizací a...

Gluchovského Metro jsem četl (první díl) a považoval jsem jej za hodně přeceňované dílo, takže určitě nejsem autorův věrný fanoušek ale chtěl jsem mu dát šanci a přečíst si třeba Budoucnost (Futu.re) ale nakonec jsem se k ní nedostal. Když jsem na Instagramu zaznamenal jeho nejnovější knihu Text a přečetl jsem si o čem je, tak jsem si řekl, že tohle by mohlo změnit můj pohled na tohoto autora. A tak se také stalo.
— Text je autorův první román, který je jednak z dnešní doby a za druhé plně realistický. Ve sbírce Povídky o vlasti se příběhy odehrávají v divokých devadesátkách a ač jsou hodně realistické, stejně tam nějaké prvky sci-fi, horroru nebo fantasy najdete.
— Hlavní hrdina textu je mladík Ilja, který se vrací ze zóny (slangový výraz pro vězení), kde strávil sedm dlouhých let na základě podstrčení drog od mladého policisty během jednoho večírku. Když se konečně Ilja vrátí domů, zjistí, že jeho matka před pár dny zemřela a doktoři záchranky nebo havrani stačili pobrat všechno cenné z bytu. Ilja se opije a chce se konfrontovat s policistou, který do poslal do vězení. Ačkoliv jej původně zabít nechtěl, díky vodce a rozhozené psychice po smrti matky jej v afektu zabije. Až doma zjistí, že si nechal nejen jeho služební pistoli ale i jeho iPhone.
Aby oddálil objevení těla své objeti, začne Ilja nejen komunikovat s rodinou zabitého policisty ale i s jeho dívkou a kolegy a nadřízenými. Přes e-maily, fotografie a historii komunikací nejen přes SMS ale i instantní komunikátory začíná stále více poznávat svého nepřítele.
— Text v sobě spojuje tak trochu různé žánry. Kromě hlavní detektivní linii, kde autor řeší nejen velká témata pomsty, viny a smyslu života ale i to, do jakého stupně a hloubky definují život moderního člověka jeho „digitální stopa“. Najdeme zde i morbidní milostný trojúhelník nebo rodinné drama. Také postavy nejsou černobílé a ať už oba hlavní hrdinové, tak i epizodní postavy nejsou absolutně kladné nebo záporné. Také jazyk a rytmus vyprávění se dynamicky mění podle toho, čeho se vyprávění týká. Popisy Moskvy jsou zde hodně povedené a v začátku knihy jsem si vyhledával různá místa na Google mapách, což jsem dělal naposledy u Skály os Petera Maye.
— Jsem moc rád, že jsem si tuto knihu opatřil tak rychle, protože opravdu stojí za to. Starší autorovy knihy výrazně přesahuje a to jak obsahem, tak formou. Knihu mohu s klidným srdcem doporučit jak čtenářům, kteří znají autora díky jeho sérii Metro, tak i čtenářům, kteří sci-fi a dystopickou literaturu nečtou. Autorovi vykročení ze své žánrové škatulky rozhodně svědčí a doufám, že svou cestu směrem k tomu, abychom jej mohli srovnávat s takovými velikány ruské literatury jako je Dostojevský nebo Sorokin, nevzdá a dočkáme se od něho více skvělých realistických románů.

Gluchovského Metro jsem četl (první díl) a považoval jsem jej za hodně přeceňované dílo, takže určitě nejsem autorův věrný fanoušek ale chtěl jsem mu dát šanci a přečíst si třeba Budoucnost (Futu.re) ale nakonec jsem se k ní nedostal. Když jsem na Instagramu zaznamenal jeho nejnovější knihu Text a přečetl jsem si o čem je, tak jsem si řekl, že tohle by mohlo změnit můj...

Román Rdza (Rez) jsem hodně často viděl u polských instagramerů a byl často zmiňován, mezi nejlepšími knihami minulého roku. A jelikož i Dygot a Ślady vypadaly hodně zajímavě, tak když se na Facebooku e-shopu polskaksiazka.cz objevila možnost tuto knihu vyhrát, tak jsem neváhal ani chvilku a knihu vyhrál (ta soutěž byla čistě o rychlosti psaní komentářů). Nějakou dobu mi ležela v knihovně a až teď jsem se k ní dostal.
— A musím konstatovat, že ty chvála byla oprávněná. Kniha je opravdu výborná a moc dobře se čte. Pokud jsem schopen posuzovat, tak i jazyk je pěkný a ani grafické provedení knihy se povedlo. Napadá mne snad jediná výtka a to, že nakladatelství nezvolilo pro knihy Jakuba Małeckého nějaký nějaký více jednotný grafický vzhled. Sice mají přibližně podobný vizuál ale kdyby byly sjednocené v tom stylu, jak jsou například odeonky nebo knižní série, pak by to v knihovně vypadalo lépe.
— Děj knihy se odehrává víceméně v jedné malé polské vesničce a základní příběh se točí kolem malé chlapce, který přijde díky autonehodě o oba rodiče a musí se ho ujmout jeho babička. Na tento základní příběh se pak nabalují příběhy dalších lidí z okolí jak chlapce, tak babičky a příběh se různými prostřihy a flashbacky skáče vpřed i vzad v čase. Ale nijak to neztěžuje pochopení sledování příběhu ale naopak vám to vysvětluje podivné chování některých postav a jejich motivaci.
— Kniha se čte moc dobře a tempo vyprávění je dobře vyvážené. Kniha je rozdělena do osmnácti kapitol dle časových rovin Kapitoly mají výrazný úvodní list a dál jsou rozděleny do krátkých (většinou strana, dvě) částí oddělených hvězdičkami a díky tomu se příběh dobře čte.
— Zajímavé je i to, že mezi mediálními partnery knihy najdete nejen populární polskou knihomolskou sociální síť lubimyczytat ale také výtečný literární blog WielkiBuk. Mimochodem sympatickou Olgu z tohoto blogu najdete i na youtube. Také ona pokládá tuto knihu za nejlepší polskou beletrii roku 2017.

Román Rdza (Rez) jsem hodně často viděl u polských instagramerů a byl často zmiňován, mezi nejlepšími knihami minulého roku. A jelikož i Dygot a Ślady vypadaly hodně zajímavě, tak když se na Facebooku e-shopu polskaksiazka.cz objevila možnost tuto knihu vyhrát, tak jsem neváhal ani chvilku a knihu vyhrál (ta soutěž byla čistě o rychlosti psaní komentářů). Nějakou dobu mi...

Tato kniha je druhým svazkem z obsáhlé rodinné ságy, která se táhne celým minulým stoletím a odehrává se také v různých zemích. Každý svazek má circa šestset stran a tak se jedná o skutečně velkorysé a rozsáhlé sílo. První svazek Osmého života jsem četl loni a před svátky jsem se rozhodl pustit se do druhého svazku, protože ten první mne hodně oslovil.
— I v druhém dílu či svazku najdeme vše, co se nám líbilo i v tom prvním. Ať už to jsou silné ženské postavy, pestré historické reálie (včetně reálných historických osob a událostí) nebo bouřlivé rodinné spory. Některé postavy známe již z minulého dílu, jiné jsou nové a to zejména vypravěčka Niko, která má hodně autobiografických rysů autorky a nakonec i Brilka, pro kterou autorka celé vyprávění sepsala.
— Také zde jsou všechny postavy košaté a nejednoznačné a třeba u patriarcha rodu Kosťa se během několika stran změní z upjatého vojáka a přísného vládce na chápavého a křehkého muže, aby se pak za dalších několik stran vrátil do svého původního já a opět se stal nesympatickým vůdcem klanu. Hodně prostoru je v knize věnováno vztahu mezi vypravěčkou Niko a její sestrou (matkou Brilky).
— Českého čtenáře nebo ještě spíše čtenářku potěší, že se jedna z mnoha drobných epizod románu odehraje v Praze a to před a během prvních dní ruské okupace. Jsme svědky masakru z 9. dubna 1989 v Tbilisi, kdy ruští vojáci brutálně napadli velkou demonstraci za nezávislost Gruzie a pod polními lopatkami vojáků zemřelo devatenáct nevinných obětí (většinou žen) a stovky jich bylo raněných. Jsou zde zmíněny i další tragické události moderních dějin Gruzie.
— V závěrečné části vypravěčka uteče do Německa a zde začne nový život. A v úplném závěru se Niko vydává hledat Brilku, která utekla ze školního zájezdu aby podnikla ve dvanácti letech na vlastní pěst cestu do Vídně. Vypravěčka ji má na prosbu rodiny odvést zpátky do Gruzie ale to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. A až v úplném závěru knihy najdeme několik bílých listů, které jsou určeny Brilce, osmé generaci rodu, které bude první, očištěnou od rodinné kletby.
— Pokud se nebojíte opravdu tlustých knih a pokud kniha opravdu vyjde letos na podzim u Hostu, tak vám ji mohu s klidným svědomím doporučit. Sice vám bude nějakou dobu trvat, než se ní prokoušete ale během tohoto času se rozhodně nebudete nudit a dozvíte se spoustu zajímavého z dějin nejen daleké Gruzie.

Tato kniha je druhým svazkem z obsáhlé rodinné ságy, která se táhne celým minulým stoletím a odehrává se také v různých zemích. Každý svazek má circa šestset stran a tak se jedná o skutečně velkorysé a rozsáhlé sílo. První svazek Osmého života jsem četl loni a před svátky jsem se rozhodl pustit se do druhého svazku, protože ten první mne hodně oslovil.
— I v druhém dílu či...

„Et vidi de mari bestiam ascentem. Habentem cpita septem, et cornua decem, et super cornua eius decem diademata, et super capita eius nomina blasphemiae,“

Remigiusz Mróz je můj nejoblíbenější současný polský spisovatel a chtěl jsem mít nějakou jeho knihu doma v knihovně v papírové podobě. Jelikož série O Chyłce je celá série a mít jen jednu knihu z kdoví jak dlouhé série tak jsem přemýšlel o něčem jiném. A když jsem viděl první obrázek obálky Madonny, tak jsem věděl, že tohle je ta pravá volba. nejen, že není součástí nějaké série, tak má naprosto geniální obálku.
— Tak jsem neustále čekoval Megaknihy, zda se tam tato kniha neobjeví a díky tomu, jak jsem tuto knihu opěvoval na FB, tak se ke mně dostala jako dárek od skvělé majitelky obchodu Polska książka. Už nevím, co jsem měl v té době rozečteno ale nějak jsem se k tomu nedostal a poté, co mi výše jmenovaná napsala, že s knihou dost bojuje, tak jsem raději sáhl po něčem jiném. Nakonec jsem se ale rozhodl, že s tímto přístupem by na tuto krásnou knihu jen padal prach a tak jsem ji z té poličky vytáhl a pustil se do ní. Nakonec to nebyl špatný nápad.
— Pokud si chcete tuto knihu také přečíst, doporučuji mít po ruce Bibli. V knize jsou totiž citovány různé verše zejména z Nového zákona. Sice když autor odcituje nějaký verš v latině nebo jiném jazyce, tak o kousek dál, většinou tento text přeloží nebo vysvětlí ale vědět to hned a znát i českou verzi je fajn.
— Hlavní hrdina knihy je kněz Filip, který ale kvůli jedné slečně odešel z církve a navíc slyší spíše na svou přezdívku Berg (podle fotbalového dresu, který nosil v dětství) a dorazí k němu zpráva, že letadlo, kterým cestuje jeho nastávající novomanželka záhadně zmizelo. Od tohoto okamžiku se začnou dít velmi zajímavé a temné věci.
— Zmizí se další letadla, to s jeho budoucí ženou se tajemně objeví v místech, kde podle toho, kolik má letadlo paliva a jak dlouho trvá let, nemohlo nikdy být, hlavního hrdinu navštíví různé záhadné osoby, včetně jeho mrtvého otce a tak podobně. Události, které se začnou ve světě dít, někdy více a jindy méně odkazují na Zjevení svatého Jana neboli Apokalypsu. Opravdu přichází Kníže pekel?
— Kniha se čte kupodivu dobře a citace z Bible nebo detaily různých leteckých katastrof nejsou nikdy tak rozsáhlé aby se čtenář nudil. Interakce mezi hlavním hrdinou a sestrou jeho nastávající (ke které má Berg rozporuplný vztah – takže tu máme i platonický milostný trojúhelník či spíše čtyřúhelník) se dost podobá vztahu mezi Chyłkou a Zordonem v nejoblíbenějším autorově sérii. Ohledně toho, zda se budete u čtení této knihy bát, je to asi záležitost nastavení čtenáře i settingu při čtení. Každopádně líčení exorcismu je dost sugestivní a i některé jiné pasáže vás mohou dosti rozhodit. Trošku jsem měl problém se závěrem knihy ale celkově určitě palec nahoru! Knihu mohu s klidným srdcem doporučit.
— Ještě musím vyzdvihnout grafickou podobu knihy, kterou má na svědomí polský grafik Piotr Cieśliński a výtečný nápad je i to, že součástí knihy je i perfektní papírová záložka v designu knihy a s vyříznutou siluetou letadla na vrchu. Stejnou vychytávku vydavatelství použilo minimálně u posledního dílu série Chyłka a Zordon od stejného autora.

„Et vidi de mari bestiam ascentem. Habentem cpita septem, et cornua decem, et super cornua eius decem diademata, et super capita eius nomina blasphemiae,“

Remigiusz Mróz je můj nejoblíbenější současný polský spisovatel a chtěl jsem mít nějakou jeho knihu doma v knihovně v papírové podobě. Jelikož série O Chyłce je celá série a mít jen jednu knihu z kdoví jak dlouhé série...

Stywny je čtvrtý díl výtečné série inspirované hrou S.T.A.L.K.E.R. a Stywny (dalo by se to přeložit například jako Tvrďák) je přezdívkou hlavního hrdiny o kterém je tato kniha. Musím říct, že svým chováním, svou mluvou a svou morálkou, připomíná Stywny spíše Bratrstvo kočičí pracky než Rychlé šípy. Asi by jste nechtěli mít takového kámoše jako je tento týpek.
— První část knihy vás asi nebude tolik bavit, protože se většinou odehrává mimo radioaktivní zónu plnou tajemných artefaktů a nebezpečných mutantů. Jen sledujeme, jak se náš hlavní hrdina potácí mezi alkoholem a smažením a také mezi různými ženami, se kterými si hojně užívá divokého sexu.
— Sice jsme svědky jedné výpravy do zóny ale ta se moc dobře nevyvede a Stywny se dostane do nezáviděníhodné situace, kdy dluží jednomu z mafiánských bossů litr v dolarech. Což je částka, která se i pro stalkera s mnohem lepší životasprávou a odpovědnějším přístupem k financích je docela vysoká částka. nejen tento fakt ale i další věci a jeho ne zrovna ideální povaha našemu hrdinovi dost začíná lézt na mozek a svým dosti zkratkovitým jednáním si vyrábí další a další nepřátele.
— Někde za druhou polovinou knihy se příběh parádně rozjede a i když asi hlavní zápletku příběhu uhodnete dosti brzo, tak to jak autor finále příběhu zpracoval, tak vás donutí přehodnotit jak tuto knihu, tak i hlavního hrdinu. Poslední třetina knihy je opravdu skvělá a bohatě vám vynahradí trošku nepříjemný a pomalejší rozjezd. Michał opravdu akční scény umí a vy ho budete blahoslavit.
— Zejména v druhé půli se kniha čte velmi dobře, tempo vyprávění je pěkně svižné a čtenářský zážitek umocňuje nejsoučasnější jazyk plný slangových výrazů a popkulturních odkazů. Prostě ideální oddechová záležitost pro fanoušky sci-fi a zejména Zóny. Z prvních čtyř dílů stalkerské série, které všechny psal Michał Gołkowski jsem četl tři. Kromě této ještě Ołowiany świt a Droga donikąd. Ruku do ohně dám a s klidným srdcem doporučím všechny tři. Navíc jak je u vydavatelství Fabryka Słów nepsaným pravidlem, kniha je velice parádně zpracovaná po grafické stránce a to včetně ilustrací uvnitř knihy.

Stywny je čtvrtý díl výtečné série inspirované hrou S.T.A.L.K.E.R. a Stywny (dalo by se to přeložit například jako Tvrďák) je přezdívkou hlavního hrdiny o kterém je tato kniha. Musím říct, že svým chováním, svou mluvou a svou morálkou, připomíná Stywny spíše Bratrstvo kočičí pracky než Rychlé šípy. Asi by jste nechtěli mít takového kámoše jako je tento týpek.
— První část...

Tuto knihu provázel trošku hype a bestsellerová nálepka Knižního klubu u mne vyvolává spíše opačný efekt. Takto ocejchovaným knihám se snažím obloukem vyhnout. Ale útržky recenzí a hodnocení na webu vypadaly slibně, tak jsem se rozhodl dát knize šanci.
— A jestli jsem neudělal chybu? Asi ne ale opatrnost směrem k zlatým nálepkám KK mi zůstala. Temná hmota je rozhodně slušně napsaný crossover sci-fi a thrilleru ale pokud čekáte na základě reklamy a recenzí nějakou sci-fi s velkým důrazem na to vědeckou stránku tohoto literárního žánru a nějaký hlubší ponor do problematiky moderní fyziky a vědeckých teorií, pak budete stejně rozčarování jako já.
— Základní zápletku příběhu uhodnete po prvních několika stránkách a až po cirka dvou kapitolách se vám vaše domněnky potvrdí. Což ale neznamená, že samotný příběh stojí za pendrek. Když přijmete fakt, že moc překvapení se nebude konat a těch vědeckých teorií nebude moc a autor nepůjde moc do hloubky, pak si můžete užít mírně nadprůměrné sci-fi. Děj knihy odsejpá slušnou rychlostí a stále se něco děje. Vypravěčský styl autora se k akčnější sci-fi docela hodí. Žádné drsné hlášky nebo černý humor zde nenajdeme ale to nevadí. Podle mne by to působilo spíše rušivě.
— Pokud toužíte po sci-fi s velkým důrazem na těsné provázání vědeckých faktů a nových teorií a literární fikce, tak jak to dělá například Greg Bear ve svých knihách Darwinovo rádio a Darwinovy děti, pak tato kniha není pro vás. Pokud vám ale stačí dobré sci-fi, které se bude dobře číst pak se vám Temná hmota nejspíše měla líbit.

Tuto knihu provázel trošku hype a bestsellerová nálepka Knižního klubu u mne vyvolává spíše opačný efekt. Takto ocejchovaným knihám se snažím obloukem vyhnout. Ale útržky recenzí a hodnocení na webu vypadaly slibně, tak jsem se rozhodl dát knize šanci.
— A jestli jsem neudělal chybu? Asi ne ale opatrnost směrem k zlatým nálepkám KK mi zůstala. Temná hmota je rozhodně...

Román na pomezí horroru a thrilleru Trhlina jsem objevil díky Jardovi Konášovi (Hudební masakry, Příběh písně na Streamu ale hlavně Čtenář Jarda na Youtube), který recenzoval nejen Trhlinu ale i předcházející horror Josefa Kariky pojmenovaný Strach. Mimochodem se na něho párkrát v textu Trhliny autor odvolává ale určitě není nutné mít nejdříve přečtený Strach. Na jednu stranu bych chtěl Jardovi za doporučení této knihy poděkovat a druhak musím říci, že díky tomu, že svou nadšenou recenzí ve mne vyvolal téměř nesplnitelná očekávání mi trošku zkomplikoval vnímání této knihy. Tím nechci říci, že kniha není výborná, spíše jsem k ní již nemohl přistupovat s úplně čistou myslí ale měl jsem již vytvořený nějakou představu, s kterou se nakonec děj knihy zcela neshodoval. Ale to je spíše můj problém.
— V jednoduchosti je tento román dost podobný pseudodokumentárním horrorům jako je Záhada Blair Witch, jen zde roli zlého monstra nehraje žádná osoba nebo obecně persona ale místo a to konkrétně malé slovenské pohoří Tribeč. A kupodivu to funguje. I když by asi většina čtenářů nečekala.
— Velkou devizou autora jsou parádně napsané postavy. Nejdříve vypadají dost černobíle, až archetypálně ale postupně zjišťujeme, že sovy nejsou, čím se zdají být a i naši hrdinové mají více než jednu tvář. Zejména, když už dojde k výpravám do pohoří Tribeče, tak se postupně vztahy jednotlivých postav vyostřují a na povrch vystupují běsy a nepříjemné povahové rysy každého z nich. Ponorková nemoc panující mezi touto čtveřicí různorodých lidí je pro autora vděčné téma a čtenář si asi také dovede představit, jak by v obdobné situaci tekly nervy jemu.
— Ať už v první části knihy odehrávající před oběma výpravami do slovenských hor, tak v obou líčeních již samotných návštěv Tribeče udržuje autor slušné tempo vyprávění a občas si dovolí odkaz na různé aktuální fenomény jako jsou třeba dezinformační záhadologické weby nebo mizivé uplatnění některých vysokoškoláků v praxi. je až s podivem, že stačí vzít tak trochu pragmatického blogera, jeho partnerku, dva cizí lidi, kteří jsou tak trochu vzájemnými protipóly a umístit je do zajímavé lokace. Sartre tvrdil, že peklo jsou ti druzí, což poznal asi každý a v této knize se s vzájemnou antipatií hodně operuje.
— Tak abych se zbytečně někam nezabrušoval, musím konstatovat, že knihu mohu s klidným srdcem doporučit ale zároveň doporučuji si nehledat další recenze a nedejbože nesnažte se zjisti děj knihy. S otevřenou myslí, si příběh více užijete a i když asi nebudete mít problém si v noci během čtení zajít na záchod bez rozsvícení všem světem v domě, tak kde o povedený horror.

Román na pomezí horroru a thrilleru Trhlina jsem objevil díky Jardovi Konášovi (Hudební masakry, Příběh písně na Streamu ale hlavně Čtenář Jarda na Youtube), který recenzoval nejen Trhlinu ale i předcházející horror Josefa Kariky pojmenovaný Strach. Mimochodem se na něho párkrát v textu Trhliny autor odvolává ale určitě není nutné mít nejdříve přečtený Strach. Na jednu...

Téměř hned, jak jsem objevil produkci skvělého polského nakladatelství Czarne jsem pokukoval po knize Wojciecha Góreckého Planeta Kaukaz a pak jsem zjistil, že tato kniha vyšla i v češtině u nakladatelství Dokořán. Ale nakonec jsem se díky šťastné náhodě, dostal dříve k jejímu volnému pokračování Přípitek předkům od stejného nakladatelství. A také původně z nabídky nakladatelství Czarne.
— Přípitek předkům mapuje Jižní Kavkaz a to konkrétně Gruzii, Arménii a Azerbájdžánu. vypráví nám jak velké dějiny těchto zemí, tak současnou geopolitikou situaci a to vše je prošpikováno drobnými postřehy a příběhy autora z cest po těchto jihokavkazských zemích s občasnými citacemi postřehů jiných polských nebo i cizích cestovatelů.
— Autor má celý region důkladně nastudovaný a tak se i čtenář, který se o dějiny těchto zemí hodně zajímá, dozví spoustu důležitých nových informací ale i všelijaké nevýznamné střípky a zajímavosti. V celé knize se tyto zhruba tři roviny vyprávění dynamicky střídají, takže nehrozí, že by se čtenář začal nudit. Když už hrozí, že by čtenáře mohlo vyjmenovávání různých panovníků, státečků a kmenů nudit, tak následuje barvitý popis průběhu a zvyklostí správné gruzínské hostiny.
— Protože se v těchto třech kavkazských zemích mísí nejen Evropa s Asií, ale několik náboženství, spousta kultur, národů, národností i kmenů, moderní s tradičním, tak má autor stále o čem vyprávět a čím čtenáře překvapovat, udivovat a bavit. Kniha se díky této pestrosti čte opravdu velmi dobře, stránky rychle mizí a stačí, když každý den čtete jen chvilku a za cirka týden jste na poslední straně. takže pokud se zajímáte o tento region, postsovětské země, non fiction literaturu a polskou reportážní školu obzvláště, pak si tuto knihu nenechte ujít. U mně je to jasné, já jsem již beznadějný czarneholic. : )

Téměř hned, jak jsem objevil produkci skvělého polského nakladatelství Czarne jsem pokukoval po knize Wojciecha Góreckého Planeta Kaukaz a pak jsem zjistil, že tato kniha vyšla i v češtině u nakladatelství Dokořán. Ale nakonec jsem se díky šťastné náhodě, dostal dříve k jejímu volnému pokračování Přípitek předkům od stejného nakladatelství. A také původně z nabídky...

Tato kniha, která je klasickou ukázkou skvělé polské reportážní školy u nás vyšla u vydavatelství Dokořán pod jménem Izrael se už nevznáší. Ten můj výtisk od polského vydavatelství Czarne byl již čtvrtým vydáním této konkrétní knihy, takže jde o dost úspěšný titul.
— Samotný název knihy je odkazem na jeden z příběhů obsažených v této knize, který pojednává o dvou bratrech chasidech, z nichž si jeden tajně přečte Darwina a pak tento skvělý žák jedné z prestižní ješivy opustí tuto školu i chasidskou víru a stane se známým izraelským publicistou. Pro svého bratra i většinu rodiny se ale mrtvým již když opustí chasidskou komunitu.
— Jelikož první vydání této knihy vyšlo již v roce 2006, tak reflektuje i některé problémy, na které si již dnes sotva vzpomeneme jako je násilné vyklizení židovských osad na kupovaných územích. Tato problematika se v této knize řeší hodně a je to pro Izraelce hodně citlivé téma asi i dnes.
— Jinak jde o klasický příklad skvělé polské reportážní školy: autor dává prostor jak velké politice, tak obyčejným osudům a příběhům obyčejných lidí, snaží se nestranně dát prostor jak Palestincům, tak Izraelcům, lidem ze všech sociálních skupin a vrstev. V rámci oslovení Izraelců, zde ještě dává prostor Izraelcům, kteří pocházejí z různých částí světa. Na to, že je izraelské obyvatelstvo složeno z Židů, kteří původně žili v úplně jiných částech světa, takže kromě tradiční nevraživosti mezi Izraelci a Palestinci, tu máme tlaky mezi židy pocházejícími z Afriky a Židy pocházejícími z Ruska a jeho bývalých kolonií.
— Protože Izrael je země plná rozporů, oblastí odkud pochází všechny tři abrahámovská náboženství a nachází se zde Jeruzalém, který má obrovský význam pro všechny tři tyto náboženství jsou všechny spory hodně ovlivněny historickými křivdami a náboženstvím.
— V otázce Blízkého východu, izraelsko – palestinských vztahů a Jeruzaléma není nic černobílé ale naopak vše má mnoho různých úrovní a jejich vyřešení by byl oříšek i pro slavného mudrce Šalamouna. Pro nás čtenáře to je na druhou stranu zárukou, že nás každou chvíli překvapí nějaký zajímavý fakt, nečekaná souvislost nebo zajímavá interpretace některých faktů. Stránky ubíhají poměrně svižně a nějaká nuda nebo stereotyp zde opravdu nehrozí.
— I když kniha není již zcela aktuální, tak ji všem čtenářům, které zajímají některé z problémů o kterých kniha pojednává a nebo prostě jen čtou rádi non-fiction literaturu.

Tato kniha, která je klasickou ukázkou skvělé polské reportážní školy u nás vyšla u vydavatelství Dokořán pod jménem Izrael se už nevznáší. Ten můj výtisk od polského vydavatelství Czarne byl již čtvrtým vydáním této konkrétní knihy, takže jde o dost úspěšný titul.
— Samotný název knihy je odkazem na jeden z příběhů obsažených v této knize, který pojednává o dvou bratrech...

Jacka Hugo-Badera jsem zaregistroval, když napsal knihu Kolymské deníky, kde popsal svou výpravu po stopách ruských koncentráků, které ve své knize Kolymské povídky mistrně popsal Varlam Šalamov. Nicméně jsem si nejdříve přečetl tuto knihu, která v mnohém Kolymské deníky připomíná.
— Také zde se autor vypraví na odvážnou cestu Ruskem. V Moskvě si zakoupí slavný gazik (namísto sponzory nabízeného moderního offroadu v plné palbě, aby lépe zapadl mezi místní lidi). Nakonec tedy projede téměř celé Rusko od Moskvy až do Vladivostoku.
— Jelikož jde o již třetí vydání této knihy, je doplněna ještě spoustou dalších textů a reportáží i z Ukrajiny, Moldávie nebo Podněsteří, což je loutkový stát, úzká nudle, fungující tak trochu jako skanzen komunismu.
Kromě toho, že se reportáže odehrávají téměř po celém území bývalého SSSR, tak zde najdeme i části, které se liší i časem. hodně zajímavé jsou pasáže, které s věnují životu ruských hippies v dobách vlády komančů. Zcela novým poznatkem pro mne bylo to, jak hodně bylo mezi těmito lidmi rozšířena nitrožilní aplikace tvrdých drog, protože tak se členové této subkultury bránili proti tomu, aby byli ostatními obviněni ze spolupráce s režimem a KGB.
— Alarmující byly i ty části knihy, které se věnovaly tomu, jak hodně je v Rusku rozšířen AIDS a to, že vláda tento problém moc neřeší. Hodně drsné byly i pasáže o téměř genocidě, kterou mezi původními obyvateli Sibiře způsobuje kombinace alkoholu a mizerných životních vyhlídek. Odtud pochází i název knihy: Bílá horečka, což je hovorový výraz pro alkoholové delirijní stavy, kdy lidé v halucinacích způsobených alkoholem páchají vraždy, sebevraždy nebo utečou do tajgy, kde umrznou.
— Autor v knize popisuje opravdu mnoho zajímavých věcí: fungování sibiřských šamanů, život a nástrahy jezera/moře Bajkal, stráví nějaký čas mezi ruskými bezdomovci a díky rozhovoru s ruským filologem a archeologem Leo Klejnem popsal kastovní systém panující v ruských věznicích. Další hodně drsná a depresivní kapitola se věnuje životu v Moldávii, kde ukazuje fungování mafie obchodující s lidskými orgány a také dává prostor ženám, které se staly objetí obchodníků s bílým masem. Množství témat, které tato reportážní kniha popisuje je opravdu obrovský a rozmanitý a autor jde většinou dosti do hloubky a umí se přiblížit lidem s kterými mluví a o kterých píše.
— Jacek Hugo-Bader určitě patří k čelním představitelům skvělé polské reportážní školy a jeho styl psaní je opravdu svižný ale ne povrchní, velmi lidský ale přesto se dokáže na vše podívat kriticky a je s podivem, že to obrovské množství zajímavých faktů a lidských osudů dokáže podat tak, že se čtenář ani na kratičký okamžik nenudí. Rozhodně mohu doporučit. V češtině zatím tato kniha nevyšla ale u Absyntu již zmiňované Kolymské deníky vyšly ve slovenštině.

Jacka Hugo-Badera jsem zaregistroval, když napsal knihu Kolymské deníky, kde popsal svou výpravu po stopách ruských koncentráků, které ve své knize Kolymské povídky mistrně popsal Varlam Šalamov. Nicméně jsem si nejdříve přečetl tuto knihu, která v mnohém Kolymské deníky připomíná.
— Také zde se autor vypraví na odvážnou cestu Ruskem. V Moskvě si zakoupí slavný gazik...

recenze již brzy

recenze již brzy