Básnické dílo Jana Opolského (1875–1942) náleží k těm, která dnes nejsou zapomenuta, ale přesto stojí na okraji literárního povědomí. Až křečovitě vypjatá strnulost, uvězněnost ve světě vlastní obraznosti, zaujetí sebou samým, vlastním nitrem a jeho vyděleností ze světa, téměř vše prostupující skepse, jejíž škleb je sycen ironií jen v některých polohách, a později také nostalgie za mizejícím časem, ukotvení ve ztemnělé krajině Podkrkonoší a zvláštní rovnováha vidění balancujícího mezi krásou a jejím zánikem, jedinečností života a osvobodivostí smrti, jsou charakteristické znaky Opolského tvorby. Žádná z jeho sbírek básní nevyšla v reedici, kterou by si první dva tituly, Svět smutných (1899) a Klekání (1900),zasloužily stejně jako jen o málo starší sbírky Hlaváčkovy či Březinovy nebo o málo mladší Gellnerovy nebo Tomanovy. Naléhavost sdělení a originalita básnického vidění se časem přesunuly do drobných próz, tvořících dnes známější část autorova díla. Některé charakteristické rysy se však znovu a v překvapivé proměně vynořily v pozdní básnické tvorbě, ve sbírkách Hory a doly a lesy (1931) a Čtení z hvězd a obelisků (1936),v nichž už atmosféře prázdna nedominuje uhrančivé zachycení děsivosti rozkladu, ale osvobodivé vyrovnání se s ním. Tento svazek připomíná Opolského jako básníka veršů, v neposlední řadě zpochybňujících potřebnost dobového kontextu pro osobitost díla; básníka z těch, kteří patrně nebudou nikdy šířeji známi, ale jejichž literární osud nemohl být šťastnější: čtenářská přitažlivost zůstává neměnná.